V pátek 22. dubna se v Opavě uskutečnila vzpomínková akce u příležitosti 77. výročí osvobození Opavy ve II. světové válce. Poslanec Michael Rataj na vzpomínkové akci vystoupil s projevem a uctil památku položením květin u památníku osvobození.

Projev poslance Michaela Rataje naleznete níže.

Vážení spoluobčané, ctěný pane primátore, vážení představitelé politických stran a společenských
organizací, vážení zastupitelé města, dámy a pánové, je to pro mě zvláštní příležitost pohovořit na této pietní akci uspořádané k 77. výročí osvobození města Opavy ve II. světové válce. Na náměstí Osvoboditelů jsem se velkolepých oslav osvobození města účastnil už jako žák Základní školy Praskova. Vzpomínám si, že pomník s rudoarmějcem původně stával v centrálním prostoru náměstí, odkud byl přesunut v roce 2014 při rekonstrukci parku.

V den výročí osvobození Opavy u tohoto pomníku hovořili k veřejnosti mnozí politici. Všichni připomínali hrdinství, které prokázali osvoboditelé Opavy a celého Československa, vyslovovali agitky a přání zachovat trvalý světový mír a rozvíjet přátelství mezi národy, to vše s hlubokým úklonem k tehdejším osvoboditelům. Optikou současné agrese Ruské federace proti suverénnímu evropskému státu to dnes vypadá až nepatřičně. Vždyť právě potomci tehdejších osvoboditelů jsou těmi, kteří porušili mír, zničili přátelství s bratrským národem a vyhrožují demokratickému světu použitím zničujících jaderných zbraní.

Absurditu války, která skončila před 77 lety, a jejíž osvobozující konec jsme sem původně měli přijít uctít symbolickým položením květin a věnců k pomníku osvoboditelům, sledujeme v každodenním zpravodajství z pár set kilometrů vzdálené evropské země. V den výročí osvobození města od nacistických okupantů, kdy uctíváme památku 2000 padlých Rudoarmějců, se odehrává jiný „osvobozenecký“ boj na teritoriu suverénního evropského státu Ukrajina. „Osvobození“ má opět podobu vraždění a neuvěřitelného strádání nevinných civilistů, zabíjení tátů od rodin, znásilňování jejich žen a dětí, ničení historické architektury – národního kulturního dědictví, plenění donedávna hezkých a funkčních míst k životu v sutiny a ruiny. Také dnes jsou ve jménu „denacifikace a demilitarizace“ obětovány životy tisíců mladých ruských mužů, řadových vojáků.

Pokud mám zdůvodnit, proč jsem použil slovo „opět“, dovolte mi, abych také jako vystudovaný historik českých a československých dějin připomněl některá fakta „osvobození“ z před 77 let. Opava byla Rudou armádou několik dní letecky bombardována a sčítání škod posléze ukázalo, že patřila k nejvíce zničeným městům v Československu. Po jednom z leteckých útoků Rudé armády na konci března byl zničen městský sál restaurace u Tří kohoutů na dnešní
Hradecké ulici a s ním nové velké síňové varhany. Silný tlak vzduchu rozbil všechny okenní tabule v nejbližším a vzdáleném okolí restaurace. Ta úplně nejhorší noc před hromadným exodem obyvatel nastala ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek, tzn. z 29. března na 30. března 1945, kdy na Opavu dopadlo nepočítaně ruských zápalných bomb. Opavský novinář Lothar Foltinek, který byl jako voják nuceně nasazen k obraně Opavy před Rudou armádou v bunkrech u Milostovic, pozoroval rodnou Opavu, jak se den za dnem mění v trosky a sutiny. Hořící město bylo vidět na velkou vzdálenost, sledovali je například pamětníci až z 15 kilometrů vzdálených Bolatic.

Po přechodu válečné fronty se začali do zničené Opavy vracet její obyvatelé. Jak vypadal život v Rudou armádou „osvobozeném“ městě, popsali někteří pamětníci. Ještě tady hořely budovy, střílelo se, projížděly tudy vojenské jednotky. Vojenské milice okrádaly lidi,
vykrádaly domy. Rudoarmějci si rozdělávali oheň na podlaze v bytech historických domů v centru města, takže takto mimo jiné vyhořel i rodný dům Petra Bezruče. Všechny částečně poškozené nebo ohořelé domy v centru Opavy se poté musely zbourat. V nízkopodlažních bytech obytných domů vojáci ustájili koně. V domech pořádali orgie, na které proti jejich vůli přiváželi německy hovořící Opavanky. Spousta těchto žen zmizela a už je nikdo neviděl. Děla se různá zvěrstva. V obcích na Hlučínsku se mladé ženy musely převlékat do šatů svých babiček a maskovat obličeje šátky, aby unikly pozornosti „osvoboditelů“ a tedy i znásilnění.“ Tolik z citátů pamětníků.

Využívám těchto vzpomínek, abych odůvodnil, proč dnes uctím položením kytice především památku milionů nevinných obětí nejstrašnější války v historii lidstva, obyčejných lidí, civilistů, kteří sic! válku nerozpoutali, ale přišli v ní o zdraví, o život, případně o svůj domov, museli uprchnout za hranice a spolehnout se na pomoc a solidaritu ciziny. Současně vzdávám hold padlým Ukrajincům, kteří jsou v roce 2022 nuceni bránit svou vlast před vojenským vpádem putinovského Ruska. Protestuji proti všem válkám vedeným v imperialistickém zájmu mocných tohoto světa! Přejme si, ať válka na Ukrajině brzy skončí, uprchlíci se mohou vrátit do své vlasti, a agresor a původce války, nechť je potrestán za své činy, jako byli potrestáni přední představitelé nacismu před 77 lety.

Děkuji za vaši pozornost.